Kurz běžkování leden, únor 2015

Běžkuji rekreačně od studentských let, v poslední době čím dál více. Zdá se mi, že běžkování patří ke zdravým sportům. Neodradily mě ani soudy našeho kamaráda, velkého sportovce a milovníka zimních sportů, že naučit běžkovat se můžeš jen do 25 let, pak už je to marný boj. Bílá stopa pro mě znamená především chvilky relaxace, možnosti být více v kontaktu s přírodou. Potkávám v ní běžkaře různého typu. Často jsou pro mě někteří velkým pobavením pro svoje legrační a zcela zbytečné pohyby. Na druhé straně mně neunikají takoví, kteří kolem elegantně a s lehkostí proběhnou. Donutí mě k zamyšlení, ze kterého mi nakonec vyplývá, že se jedná beztak o závodní běžkaře, kteří tento sport trénují denně. Pokusit se je napodobit pro mě znamenalo vždy s vypětím všech sil udělat pohyby, které vydržím jen pár vteřin. Aha, kamarád měl asi pravdu. Co chceš v mém věku zlepšovat? Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Cosi mě stále nahlodávalo, že zvládnout delší trasy by se mělo opravdu jiným stylem než tím naším „husím pochodem“ a s takovou námahou do kopců. A tak jsem se rozhodla spolu s mými nejbližšími „souputníky“ absolvovat kurz běžkování. Již několikrát před tím jsme se účastnili kurzu mazání a ten jsme si v úvodu kurzu běžkování rádi zopakovali. S trénováním techniky to bylo trochu složitější. Při nacvičování „dílčích úkonů“ jsme se všichni asi tak usilovně snažili, že jsme předváděli jakési křečovité nepřirozené pohyby. Uplatnit pravidlo, že nestojíš při běžkování nikdy oběma nohama na zemi, se nám zdálo nereálné. Zkoordinovat pohyb nohou s pohybem rukou bylo snad ještě náročnější. Bojovali jsme s rovnováhou. Po nějaké době to snad šlo alespoň při mírném klesání. Po dvou dnech úsilí se zdálo, že tělo je zcela vysílené, v hlavě zmatek.
Následující víkend se jel člověk ubezpečit, zda si něco zapamatoval. Zdá se, že se v hlavě něco uložilo. Po rovince v pěkné upravené stopě nebo z mírného kopce už se nám to docela dařilo.

Dospěli jsme ke zjištění, že k tomu, abychom odstranili za tolik let zakořeněné špatné návyky, si potřebujeme tento kurz ještě jednou zopakovat. A tak jsme se přihlásili ještě jednou. Pokyny trenéra jsem si začala více uvědomovat. Chvíli jsem se více koncentrovala na pohyb nohou, chvíli zase na ruce a hole. Týden po té zjišťujeme, že už se kloužeme i do kopce. A co víc, s minimální námahou, s mnohem větší radostí, než kdy před tím. Předjíždíme davy pochodujících běžkařů a říkáme si, že už se mezi ně nechceme zpátky zařadit. Konečně chápeme tu zdůrazňující větu pana trenéra, že běžkování je běhání na lyžích, nikoli chůze.
Zdena V.